Niceville

Kniha nabízí spoustu hlavních hrdinů, ale převažují záporáci, těmi se stránky jen hemží - zločinci nejhrubšího zrna, násilníci, narkomani, zlovolní jedinci s narušenou psychikou, ale to hlavní, nepostižitelné zlo je neviditelné, zároveň všudypřítomné a městečko je zcela pod jeho vlivem.

Jednoho dne dojde za nevysvětlitelných okolností ke zmizení malého chlapce, záznam bezpečnostní kamery hovoří jasně, v jedné vteřině je chlapec v záběru a v té další je v pryč. Neodešel, nebyl unesen, prostě zmizel. A pokud je jeho zmizení záhadou, jak potom pojmenovat jeho znovuobjevení? Místo na kterém je dítě objeveno neprozradím, ale byla to jedna z nejstrašidelnějších částí knihy.

Myslím, že mohu napsat, aniž bych zkazila dalším čtenářům požitek z četby,  že chlapec je v příběhu velice důležitou postavou a že stěžejní roli hraje starožitné zrcadlo…

Rozpletení celého klubka záhad, příčin a důsledků je zdařilou ukázkou autorské zdatnosti, pomocí vedlejších dějových linií a „méně hlavních“ účastníků událostí udržuje Stroud napětí do polední stránky a mistrně využívá každé postavy k poskládání celkového obrazu příběhu.

Svět živých a mrtvých zde odděluje jen tenoučká vrstva a občas se zdá, že už je tato linie zcela prolomena, své by  o tom mohl vyprávět třeba Merle Zane, jeden z nejdůležitějších mužů celého napínavého příběhu.

Je jistě zajímavé dozvědět se kdo byli naši předkové a být členem rodiny s bohatou a dlouhou historií je určitě povzbudivé, ale záleží na tom, jaká ta historie je a někdy je lepší nepátrat a nevědět, protože kdo ví, co všechno může skrytě dřímat, přikryto nánosem let…..


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář

Přes svůj líbezný název je to ale místo, kterému se vyhýbali už původní indiánské kmeny. Městu vévodí především vysoká skalní stěna s temným a snad i bezedným Kráterovým jezerem na vrcholu. Řečeno slovy jedné z postav: „ … jako by městem nebo za ním či pod ním probíhala jakási energie, jako vodič pod proudem nebo podzemní řeka, a tahle energie není přívětivá. Ať to je cokoli, lidi to rádo nemá. Na Niceville je prostě něco špatného.“

Svým pojetím je „Niceville“ mysteriózní román, příběh na pomezí hororu a thrilleru, možná přesněji řečeno čerpající plnými doušky z obou těchto žánrů. Je to ale především příběh o zlu, které pomalu požírá mysl a duši obyvatel. Jak trefně to na přebalu vyjadřuje citát od Moliéra: „Zlí lidi mohou umřít, ale zlo nikdy!“

Stroud svůj příběh rozehrál skutečně ve velkém stylu. Podobně jako v Kingovu románu „Nezbytné věci“, i on vložil do děje množství postav z Niceville, které nemají zdánlivě nic společného, ale stačí malé popíchnutí a zlo se jako lavina začne šířit celým okolím.

Protože všichni mají v temném koutku duše něco „shnilého“, či nějakého toho kostlivce ve skříni, který je pak v konečné fázi donutí vzít pušku a ustřelit si hlavu, nebo s malým letadlem okázale naletět do skalní stěny.

Příběh začíná dvěma událostmi, které potažmo spolu nesouvisejí, ale velmi rychle jedna druhou začnou velmi ovlivňovat. Nejdříve je to záhadné zmizení malého chlapce uprostřed dne, které je vlastně vstupní branou do oné hororové části knihy, spojené s pradávnými rozbroji čtyř zakladatelských rodů města. Na to jsme svědky krvavého bankovního přepadení, které doslova šokuje chladnou bezcitností. Toto jsou takové prvotní impulzy, které začnou vytahovat na světlo boží další zlo a špínu, jenž se skrývá v myslích obyvatel městečka.

Tvrdit, že král hororů je mrtev, ať žije nový král, je asi předčasné. K mistrovství jakoby chyběla taková nějaká tajná přísada. Přesto Stroud svým okázalým vypravěčským stylem dokáže vyvolat mrazivý pocit, že zlo je skutečně věčné a nezničitelné. Podobně jako King i on zde nezastává filozofie, že existuje něco jako šťastný konec.

Uvidíme, čím dalším nás městečko Niceville překvapí v pokračováních chystaných na léto roku 2013 (The Homecoming) a 2014 (The Departure).

Z anglického originálu „Niceville“ (2012) přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi.


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář