Černá kniha církve

Pravda, možná prostě náhoda. Nejde o žádného světově proslulého autora a kniha je původně napsána v němčině, takže se jí třeba nedostává tolik pozornosti, jako by si takřka automaticky získala anglická publikace. A možná je příliš brzy a ve velkém to propukne až později.

Církev by nicméně měla hodně dobrých důvodů, aby se případné propagaci snažila zabránit. A až si Hebeisovu knihu přečtete, nebudete pochybovat o tom, že by byla schopná a skutečně připravená to udělat – a použít k tomu jakýchkoli prostředků. Pan autor si našel velmi silného a odhodlaného protivníka.

Už v úvodu poznamenává, že se nesnaží o objektivní pohled – nebude vyvažovat záporné stránky kladnými. Pozitivní reklamu si konec konců církev dělá tak či onak sama. Je na čase, aby někdo zaplnil díru na druhé straně, upozornil na přešlapy i vyslovené zločiny, co tato zbožná instituce za staletí své existence napáchala. Informovat veřejnost a církvi samotné nastavit zrcadlo.

Materiálu by zjevně bylo dost i na knihu třikrát tak objemnou, autor se nicméně soustřeďuje na nejpalčivější otázky a na to, co nejvíc bije do očí komukoliv, kdo se trochu zabýval dějinami.

V první kapitole probírá křižácké výpravy, kde církev posílala tisíce mladých mužů na jistou smrt a své konání bez zaváhání omlouvala náboženskými myšlenkami. Dále vykresluje systematické pronásledování Židů, podněcování nenávisti a vraždění. Později si všímá inkvizitorů a exorcistů, kteří nejednou za užití velmi brutálních praktik týrali lidi, kteří byli pro církev z různých důvodů prostě nepohodlní.

Hebeis však nechce pouze kamenovat pro minulé prohřešky. Nevěří, nemá důvod věřit, že se církev v něčem poučila a stala se lepší. To, že jako tradiční a poněkud zkamenělá zaostává tato instituce za potřebami současných věřících, by byl ještě ten menší problém. Horší jsou ty četné případy zneužívání a pedofilie, které se dopouštějí faráři na těch, co jim byli svěřeni do duchovní péče, případy, které se v posledním desetiletí opakovaně objevují v tisku – a alespoň to je známkou pokroku, že se o nich konečně svět dozvěděl.

Před závěrečným slovem věnuje ještě jednu obzvlášť zajímavou kapitolu vztahu církve k ženám. O tom, že by na papežský stolec mohla usednout žena, asi ve Vatikánu ještě dlouho neuslyšíme. Potírání rovnocennosti však jde zase jednou mnohem dál…

Černá kniha církve je nepochybně značně kontroverzní a mnohým se nejspíš nebude líbit. Ale snad bylo načase, aby někdo otevřel smysluplný dialog. Zbývá doufat, že se ho církev bude ochotna účastnit.

* * * * *

ZTRÁTA  ČECH

     Vedení církve, nadšené svým domnělým úspěchem proti katarům a valdenským, pokládalo za správné postupovat silou proti jakémukoli klíčícímu hnutí kritickému vůči církvi. Roku 1415 vedla tato politika k odsouzení českého reformátora Jana Husa koncilem v Kostnici a k jeho veřejnému upálení jako kacíře. Tomuto zločinu nestačil zabránit dokonce ani císařem slíbený glejt zaručující svobodu po dobu konání koncilu. V důsledku této popravy vypukly husitské války, jež trvaly téměř dvacet let, jež zpustošily Čechy i sousední země a stály bezpočet lidí život. Církev musela vyhlásit pět křížových výprav, aby boje utichly, ale o smíření s tvrdým jádrem husitů neusilovala a ani k němu nikdy nedošlo. Že by církev potřebovala reformovat jako celek a že by jiný přístup k neustále nově se objevujícím hnutím kritizujícím církev mohl vést k trvalejším výsledkům, to očividně nenapadlo nikoho. Církev si už dávno zvykla na ozbrojený boj jako prostředek k šíření a prosazování nebo obnovování pravé víry. Přesto se církev musela smířit s tím, že českým husitům budou přiznána zvláštní práva a že víno proměněné v Kristovu krev budou moci přijímat i laici. A pár let po polovině století se králem v Čechách stal Jiří z Poděbrad, který nebyl katolík, ale hlásil se k Husovu učení, což papež pociťoval jako osobní urážku. Úplná rekatolizace Čech se církvi podařila teprve po roce 1620 v souvislosti s vítězstvím habsburského rodu nad nekatolickými šlechtici.
      V prvním velkém vojenském střetnutí třicetileté války, v bitvě na Bílé hoře u Prahy roku 1620, využil velitel vojsk Svaté ligy osvědčeného triku. Jeden dominikánský mnich ukázal vojákům údajně husity zneuctěný obraz Svaté rodiny, na němž měla Matka boží vypíchané oči. Katolíci pak s úmyslem pomstít svou pohaněnou světici táhli do boje s pokřikem „Santa Maria“ a zvítězili. Obraz lze dodnes vidět v nádherném barokním kostele Santa Maria della Vittoria v Římě, postaveném v upomínku bitvy na Bílé hoře.
      Ačkoli byly Čechy po vítězství císařských navenek opět katolické, k srdcím mnoha lidí se už církev nedostala. Uctívání Jana Husa jako českého národního hrdiny bylo čím dál populárnější a když velký prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryka vyhlásil 6. červenec, den Husova úmrtí, státním svátkem, reagoval papež Pius XI. uraženě a na tři roky přerušil s pražskou vládou diplomatické styky. A snaha pražského arcibiskupa kardinála Vlka Jana Husa rehabilitovat dřímá od roku 1996 ve vatikánských spisech. Že na tom katolická církev dnes v Česku není v porovnání s okolními zeměmi Polskem, Maďarskem a Slovenskem nikterak dobře a že je v České republice nejvyšší podíl lidí bez vyznání ze všech zemí bývalého východního bloku, to má mnoho co dělat právě s příběhem Jana Husa. Jan Hus není jen český národní hrdina, ale také průkopník svobody svědomí a z hlediska dnešního učení církve by si vlastně zasloužil uznání. Na jeho příkladu se znovu ukazuje, jak staleté hříchy církve mají důsledky dodnes a jak těžké pro církev je přiznat své chyby, i když k nim došlo už dávno. Právě v Husově případě nelze tvrdit, že církev neví, že se kdysi dopustila chyby. Roku 1999 papež Jan Pavel II. přiznal, že přístup k Husovi byl špatný. Stojí tedy snad za váháním Říma strach ze ztráty autority? Veřejná rehabilitace muže jednou církví odsouzeného by totiž mohla vzbudit pochybnosti o správnosti i jiných rozsudků církve. Strach je ale špatný rádce...