Pan Werich z Kampy

Máte vůbec čas věnovat se své o 45 let mladší manželce?

Většinou večer po představení buď přijde ona za mnou, nebo já za ní - bydlíme každý zvlášť, ale v podstatě za rohem. Vždycky se těším na ty okamžiky, kdy přijdu domů a tam mě čeká lehká večeře a lehká konverzace, pustíme si nějakej film a je to hrozně hezký.

Vzpomenete si v zápalu práce, že byste měl třeba obědvat? A umíte si něco uvařit?

Mám paní, která mi chodí ob den vařit a v liché dny si to, co mi připravila, ohřeju -ohřívat umím dokonale. Také se o sebe trošku starám sám. Třeba k snídani jsem si dneska udělal čaj a housku s burskou pomazánkou. Nebo uvařím bujon z kostky, do kterého přidám nastrouhanej čerstvej zázvor, a vznikne krásně voňavá polívka. A umím velice dobrý kakao, které si každý pochvaluje. Dávám do něj hodně kakaa, hodně kondenzovaného mléka, doleju horkou vodou a tak středně cukru a chutná to jako čokoláda.

A co takhle ostatní nápoje, třeba alkohol? Neříkejte, že jste na legendárních večírcích s Jiřím Šlitrem nepil.

Když se mě někdo ptá na kondici, vždycky odpovídám, že jsem nepil, nekouřil a nesportoval. Nejsem abstinent, ale ani opilec. Dvě deci vína si dám dost často, protože moje žena má víno ráda, ale další dvě deci už nechci. Dokážu si dát jednu whisku, ale druhou už ne - přestanu na to mít chuť, mám záklopku. Na večírcích se ale jen nepilo, taky se tam rodily nápady…

Právě na to jsem se chtěla zeptat, jak vlastně vznikaly vaše písničky?

Každá písnička jinak. Často vznikaly, když jsem někam šel, protože rád chodím pěšky. A jak jsem workoholik, tak jsem si v rytmu kroků říkal různé větičky, a když se mi to rýmovalo, hned jsem si to zapsal.

Jak to máte s hereckou pamětí? Při takovém kvantu textů se přece může stát, že vám něco vypadne.

Sám vůbec nechápu, že já, kterej si nepamatuju, kam jsem si položil diář, nosím v hlavě osm her. Je to nějakej jinej druh paměti. A pokud se ptáte na nějaký okno v písničce, tak se mi během posledních let asi dvakrát přihodilo. Mám na to jedinej recept, že zastavím hudbu a přiznám to. Stane se to většinou, když jsem nesoustředěnej a myslím na něco jinýho. Jednou jsem třeba zpíval a v druhé řadě seděla paní, která dávala najevo, že ji to vůbec nezajímá. Zaujala mě natolik, že jsem zapomněl, kde, na kterým místě se v té písničce nacházím.

A co jste s tím udělal?

Myslíte s tou paní? No, nechal jsem ji žít.

Vaším velkým vzorem byli Voskovec s Werichem. Co vám dali?

Naučil jsem se, že na jevišti jsem sám za sebe. Nedovedu se převtělovat; ať hraju cokoliv, jsem to pořád já. To mám od Wericha, který, ať hrál kohokoliv, byl vždycky stejný. Naučil jsem se pracovat s jazykem, protože jazzové muzice čeština moc nesvědčí. Ale V+W dokázali češtinu přizpůsobit jazzovým synkopám. Kromě toho skoncovali s pivním humorem, který tenkrát vládl.

S bratrem Ondřejem jste nyní napsali knihu Pan Werich z Kampy. Jaký vztah jste měl s Voskovcem?

My jsme se prakticky neznali. Psali jsme si, telefonoval jsem s ním, ale to je vše. Navíc mě neměl moc rád, což jsem dlouho nevěděl. Byl to takový distingovaný pán, všechny jeho dopisy byly velmi laskavé. Když ale vyšla vzájemná korespondence Voskovce a Wericha, přímo tam píše, že moje texty nestojí za nic a že jsem mu nesympatický. Pak za ním přijel Werich do Ameriky a asi ho zlomil, poněvadž se to začalo měnit. Dopisy začaly být daleko srdečnější, až nakonec napsal, že jsem velký básník. To mě vyzdvihl skoro až nezaslouženě.

Píšete hry od 60. let. Liší se dnes váš styl psaní? Přizpůsobujete se publiku?

Diváci jsou náročnější. Kdybychom jim nabídli dneska třeba Člověka z půdy, tak by nás hnali. Přitom tehdy to byl objev. Dřív jsem měl hru hotovou za dva měsíce, dnes na ní dělám minimálně půl roku. Musí být propracovanější a na každé stránce textu musí být několik vtipů, aby se lidi zasmáli. Je mi jasné, že jakmile by se v Semaforu nesmáli, přestali by k nám chodit.



Co dostal Jiří Suchý k k 80. narozeninám?

* Komplet 11 alb nazvaný Semafor, léta šedesátá, který obsahuje 275 písní
* Diamantovou desku Supraphonu za 2 320 000 prodaných zvukových nosičů v letech 1960-2011
* Sám si daroval swingový muzikál Hodiny jdou pozpátku


26.10.2011  Vlasta  

Přidat komentář

Kniha nazvaná Pan Werich z Kampy je vůbec první, kterou jste napsal se svým o čtrnáct let starším bratrem Jiřím. Jak se vám psala?

My jsme chodili za panem Werichem, ovšem každý zvlášť. A když zemřel, tak nás občas někdo oslovil, jestli bychom o něm nenapsali nějakou zajímavost. A mně přišlo líto, že všichni fandové nemusejí vědět například to, v které Jiřího knížce je popsáno to nejpodstatnější, co s ním zažil. Nebo že já jsem v Xantypě či v Pozitivních novinách napsal článek, kde bylo něco objevného, na co jsem si vzpomněl. Přišel jsem proto za bratrem, jestli spolu neuděláme knížku. Jemu se to líbilo, domluvili jsme se na společném úvodu, ale pak jsme si dělali každý na své polovině. Obapolná spolupráce se odehrávala až při popisování obrazové přílohy.

Proč je dneska důležité se vůbec zajímat o Jana Wericha?

Werich je velikán, fenomén, je nadčasový a stejně jako Vlasta Burian bude rozesmávat dál, tak Werich jedním stoletím neskončil a bude nám mít co říci i v dalších desítkách let. Měl úžasné vzdělání, byl chytrý a neobyčejně zvídavý. Navíc byl moudrý a všechno uměl reprodukovat osobitým způsobem a naprosto moderní češtinou. Zítra jdu třeba do ZŠ Jana Wericha v Praze-Řepích. Děti tam znají písničky Voskovce, Wericha a Ježka a chodí tam proto, že rodiče i ony chtěli. Vít Olmer natočil dokument Hledání Jana Wericha a byl nadšen, co o něm obyčejní lidé včetně dětí vědí.

Werich s Voskovcem i potom s Divadlem ABC usilovali o to, aby oslovili nejen domácí publikum. Jan Werich měl hrát v bondovce Žiješ jenom dvakrát, v témže roce 1967 točil film The 25th Hour s Anthonym Quinnem… Co považujete za objev a proč?

Třeba jednu maličkost, že si v té bondovce nakonec skutečně „zahrál“ – zpoza křesla mu čouhají vlasy a ruka hladí kočku. Ovšem jak známo, padouch Blofeld, kterého nakonec hrál Donald Pleasence, byl holohlavý, že. Největším objevem pro mě nakonec bylo, že hrál v roce 1961 Dona Marzia v kostýmovaném snímku Italské capriccio v tehdy nám spřátelené NDR. Byla to velká role a já se stopkami zjišťoval, o kolik je větší než kapitán lodě v Baronu Prášilovi, natáčeném v témže roce. Hraje v paruce a v kostýmu, který evokuje Císařova pekaře. Je to sice průměrný film, ale moje pointa je, jak to, že ho nikdo z filmových historiků za celá léta nenapsal do jeho filmografie? Objevilo se to až v roce 2005, což je skoro půlstoletí nevědomosti.

Werich kdysi napsal, že „každá radost musí být vykoupena bolestí“. Vy si všímáte jeho vztahu s dcerou Janou i toho jejího s maminkou Zdenkou, včetně jistého odcizení s Horníčkem… Je možné k těmto soukromým tématům ještě něco dodat?

Lze o nich mluvit, protože bylo už tehdy veřejným tajemstvím, že Jana je nemocná, Werich je nemocný, paní Werichová byla několikrát hospitalizována. Pravda je, že když jsem k němu v posledních třech letech života chodíval, nikdy jsem nebyl svědkem nějakého snad dramatického střetu otce s dcerou anebo manželkou. Spíše naopak. Rád vzpomínám na nejeden společný záchvat smíchu, který nás strhl, už ani nevím proč, jak se to občas stává. Ale protože jsem se ptal na Šmerala, Filipovského, Plachtu, na kdekoho z Osvobozeného divadla, tak jsem se otázal, proč nikdy nemluví o panu Horníčkovi. A on přiznal, trochu drsněji, jisté odcizení, na což jsem zíral, ale za života pana Horníčka bych to neventiloval, to bych se styděl.

Napsal jste knihu Werich, Cortés, Vlachovci o zpěvákovi Rudolfu Cortésovi, teď uvádíte publikaci Takový byl Václav Trégl. Co ještě chystáte?

Díky velkorysosti Josefa Škvoreckého, který mi kdysi ke kazetám rozhovorů, které vedl sedmnáct hodin s Lídou Baarovou, velkoryse připojil devět kazet povídání s Adinou Mandlovou, píšu tedy nyní o herečce, která si s V+W zahrála ve filmu Hej rup!, z něhož ji po válce kdosi vystříhal. Knížka se bude jmenovat Čemu se smála Adina Mandlová?, protože její vzpomínky se sice jmenují Dneska už se tomu směju, jenomže ono toho pro ni k smíchu nikdy moc nebylo. Pak mi zbývá dodělat ještě knížku o ženách kolem Oldřicha Nového a pustit se později do publikace o Haně Vítové, na kterou V+W trpěli, měli ji rádi jako členku svého divadla a já s ní kdysi vedl krásné, dlouhé rozhovory…


12.11.2011  Právo

Přidat komentář

Jiří Suchý, spolupracovník Jiřího Šlitra, vzpomíná na chvíle, kdy se tento skladatel, klavírista, ale především grafik setkával s Jiřím Voskovcem. Ten Šlitrovi psal: „Drahý Šlitroskope, co dělá Suchej? Bije Vás do hlavy, že jste se tak dlouho flákal po světě? Musíte v divadle mejt za trest záchody? Jak Vás znám, hned si tam uděláte výstavu, jednu na pánském, jednu na dámském, a budete draze prodávat obrazy – a ještě požadovat vstupné.“ To reagoval na jeho expozice grafik v New Yorku.

Suchý ve vzpomínkách zdůrazňuje Voskovcův vztah k češtině, který si uchoval i po desetiletích v exilu. Kde musel usilovat o ekonomické přežití: „Kilo svíčkové, jakož i daně, což je dražší, musím platiti v dolariáších, rovněž sůl a školné pro děti…,“ svěřoval se mu.

O Voskovcově životě v USA upřímně mluví také dlouholetý exulant Jára Kohout, který se zase svěřil Ondřeji Suchému: „On byl na emigranta příliš vybíravý. Než vzal nějakou roli, dlouho o tom debatoval. … Televizní reklamy nebral. Byl jen v jedné jediné – na kuličková pera. Já jich dělal přes padesát, protože byly v našem oboru nejvíc placené. Pro něj však nebyla reklama nic důstojného…“

Chtěl se jako on dostat do redakce Svobodné Evropy, ale nepochybně pro „kádrový“ škraloup mu nebylo dáno. Řekl to Kohoutovi, proč nenapíše paměti: „Nikdy! Protože bych v nich musel napsat, jak jsem byl jedenáct měsíců zavřenej na Ellis Islandu, když jsem připlul do Ameriky podruhé. Někdo z Čížků mne udal, že jsem byl komunista. Ale já nebyl. Žádné paměti nevydám, protože by to byla velká ostuda, kdybych napsal, jak jsem byl těch jedenáct měsíců zavřenej. Teda – velká ostuda ne pro mě, ale pro Ameriku!“

Jiří Suchý se rovněž věnuje Voskovcově odsudku vůči němu, který po vydání Korespondence V+W cituje kdekdo, ovšem bez znalosti pokračování. Pravda, Voskovec o Dobře placené procházce napsal: „A Suchý v tom byl nic. Absolutní nic. Ale to taky nic nedokazuje…“

Jenomže po Šlitrově předčasné smrti mu napsal: „…život je hroznej – patrně daleko hroznější než smrt. To je právě sadismus smrti. Celej život nás podvádí svou hrůzou – a pak se nám patrně zjeví co rozkošná růžová holčička od Renoira v kouzelně okropené zahradě z dětských vzpomínek – a zadusí nás zástěrkou, než to tajemství živým prozradíme!“ A dodal: „Mluvě o zubaté, Vaše verše o smrti – jak mi v různých tiskovinách došly, jsou velmi znamenité. Jste básník a stále rostete. Sláva!“

František Cinger
4.1.2017, Právo, Strana 9 - Kultura

Přidat komentář