Tak chladná řeka

Když s krimi románem Dnes večer jsem se rozloučila (česky Knižní klub 2010) vyhrál cenu nakladatelství St. Martin's Press za nejlepší debut, ještě si nesměl sám kupovat alkohol. Jeho věk byl vždycky nožem o dvou ostřích – jedni jím byli fascinováni, druzí se chovali přezíravě.

Sám Koryta si svůj brzký úspěch vysvětluje především tím, že mu několik lidí dalo příležitost se přiučit jejich řemeslu: Šéfredaktor novin, pro které Koryta v začátcích psal, či soukromý detektiv, který tehdy ještě středoškoláka Korytu zaměstnal jako svého asistenta.

Jediná zásluha, kterou přičítá sám sobě, je disciplína – psaní věnoval odjakživa mnoho času a sil, a když byl jeho první rukopis odmítnutý, neztrácel čas sebelítostí a pustil se do dalšího.

V pětadvaceti měl Koryta za sebou čtyři vydané krimi romány – mezi nimi také druhý titul detektivní série o Lincolnu Perrym Hymna zármutku (česky Knižní klub 2011) a nominaci na cenu Edgara Allana Poea.

Avšak místo toho, aby pokračoval ve slibně rozjeté kariéře autora kriminálních příběhů, rozhodl se napsat duchařský příběh. Jeho dosavadnímu nakladateli St. Martin's Press se tento riskantní krok nelíbil. Po rukopisu románu Tak chladná řeka (česky Knižní klub 2012) však skočilo nakladatelství Little, Brown, které jím bylo tak nadšené, že s autorem rovnou podepsalo smlouvu na dalších šest titulů.

Nápad napsat něco s nadpřirozenými prvky vzešel z konkrétního místa: Lázeňská městečka West Baden Springs a French Lick v Indianě byla až do Velké hospodářské krize prosperujícími letovisky, pak však byla na dlouhá desetiletí odsouzena k chátrání. Tato místa, jejich fascinující historie a legendy vyloženě volaly po duchařském příběhu.

Nový žánr si Koryta zamiloval. S jeho dosavadními krimi romány měl pořád hodně společného – napětí, záhadu – ale zároveň měl v sobě další rovinu. Zpracovat nadpřirozené prvky tak, aby zápletka fungovala, byla pro Korytu nová výzva. Sám cítil, že tuto osvěžující změnu nutně potřebuje. Když psal pátou detektivku, byl už z celého žánru tak unavený, že detektivky ani nemohl číst. Od chvíle, co si zkusil jiný žánr, zase si může vychutnat všechny své oblíbené autory krimi.

A co ještě ho na novém žánru fascinuje? „Na duchařských příbězích je lákavý ten přetrvávající vliv minulosti. To samozřejmě do jisté míry platí i v reálném světě, každý nějak pociťujeme tíhu minulosti v našem každodenním životě. Ale duchařské příběhy ten vliv romantizují, minulost se aktivně prolíná s přítomností.“

Tak chladná řeka měla být původně jen novela, jíž chtěl Koryta učinit zadost nutkavému nápadu, že na mýtech okolo lázeňských pramenů v Indianě by mohlo být něco pravdy. Knihu dokonce plánoval vydat pod pseudonymem, aby neohrozil svou kariéru v oblasti krimi. Když ale začal psát hlasy svých protagonistů, tak ho to bavilo, že se rozhodl pro větší formát. „Chtěl jsem psát o egu, ješitnosti a ambicích a rovnováze, která se mezi nimi musí udržovat. Jsou lidé, jejichž ambice nabobtnají do narcisismu a egoismu a jejich vztahy se pod tou vahou zhroutí.“

Po nadšené reakci Little, Brown se veškerá nejistota ze změny žánru rozplynula a dnes prohlašuje Koryta Tak chladnou řeku za své nejoblíbenější literární dítě – právě proto, že pro něj představovala výrazný posun.

Denně Koryta napíše minimálně 1500 slov, sedm dní v týdnu. Dělá si záznamy, kolik který den napsal, a součty za týden, měsíc, rok, aby měl o své produkci přehled. Když si neví rady se zápletkou, vyrazí na túru nebo si alespoň zaběhat. „Je to úplný opak sezení u stolu a někdy tím slušně rozhýbu i práci na knize.“


14.6.2012  Literární noviny 

Přidat komentář

První otázka tě nejspíš nepřekvapí – odkud pochází tvoje jméno? Nějací čeští předkové? Pokud ano, pak máš celkem početnou skupinu čtenářů, kteří zvládnou tvoje jméno vyslovit úplně správně :)
Ano, je to české jméno! A pokud někde jsou nějací čtenáři, co jej dokážou správně vyslovit, pak v Americe určitě ne, to je jisté. Můj dědeček vždycky říkal, že naše jméno je “Bohemian”, přestože tou dobou žádná samostatná “Bohemia” nebyla. Zjevně jde o region, z něhož pocházejí mí předkové.

Tvoje knížky byly přeloženy do mnoha cizích jazyků – viděl jsi některé z těchto knížek? Máš pořád pocit, že je to tvůj román, i když ho vidíš například napsaný v rumunštině? Nebo třeba i česky?
Já to úplně miluju, když můžu vidět ta zahraniční vydání. Je to fascinující – vezmu si tu knihu do rukou, nejsem schopen z toho přečíst jedinou větu, a přece si uvědomuju, že je to můj příběh. Tak jsem například viděl jednu na jedné francouzské vlakové zastávce, to mě prostě dostalo. Kromě toho je to výjimečná příležitost, že se můžu spojit se čtenáři v jazycích, kterými jinak nevládnu.

Ty jsi podle všeho ten typ spisovatele, co má obdivuhodnou sebedisciplínu, ne že by jen tak seděl a čekal na polibek múz. V jednom interview jsi řekl, že píšeš víc než 1500 slov denně, sedm dnů v týdnu. Pořád to platí? Máš celý den tak pečlivě naplánovaný?
Ano, ještě pořád se snažím dosáhnout nejmíň 1500 slov za den. Je to vlastně celkem zábavné, že jsem si získal tuto pověst pro své disciplinované chování, protože ti, co mě dobře znají, vědí, že se to sotva dá považovat za pravidlo. V mnoha ohledech jsem strašně dezorganizovaný, jsem prostě ten, co nikdy nemůže najít svoje klíče od auta nebo mobil. Ano, pokud jde o psaní, mám kázeň. Ale o moc dál to nejde. Jsem disciplinovaný v tom, abych dostal těch několik slov na stranu, a pak v chození do posilovny. Pokud jde o všechno ostatní, jsem beznadějný případ.

Vstávat brzy ráno, stejně jako přísná pracovní rutina, se u spisovatelů zdá být překvapivě běžné. Může to znít směšně, ale evokuje to řekněme o dost racionálnější přístup k umění, než by si člověk normálně představil. Je tedy psaní spíš o zručnosti? A když už si sedneš a začneš psát, jsi schopný okamžitě se ponořit do toho fiktivního světa, nebo ti to pár stránek trvá, než znovu zapadneš do kolejí?
Záleží na dni a na scéně. Aspoň pro mě. Někdy těch 1500 slov přijde lehce. Někdy je to trochu boj. Všechno závisí na scéně, ve které se zrovna pohybuješ. Myslím, že to o těch spisovatelích s přísnou pracovní rutinou je skvělý postřeh. Já bych taky řekl, že když se podíváš na všechny „velké“ umělce kterékoliv oblasti – malba, hudba, literatura, cokoliv – najdeš opravdu hodně působivou pracovní morálku. Ta múza to za tebe neudělá, ani žádné množství přirozeného talentu, jímž můžeš oplývat. Je to právě v těch momentech, kdy se pracovní morálka potká s tímto talentem – tehdy uvidíš něco mimořádného.

Je psaní momentálně tvým jediným zaměstnáním? Ne že by to bylo tak neobvyklé. Jenom občas možná není na škodu být zaměstnán i něčím jiným – poznat nové lidi a odlišná prostředí. Jak toho můžeš dosáhnout, pokud pracuješ z domu? Všechno prostě představivostí, nebo výzkumem?
Psaní je opravdu zrovna teď mou jedinou prací, to ano, ale jinak souhlasím, že seznámit se s jinými prostředími a lidmi je úplně zásadní. Hodně cestuji, jsem velmi společenský a mám zkrátka tu potřebu být mezi lidmi, jen co mám svou denní dávku psaní za sebou. Dostat se z domu, jak říkáš.

Nakolik dokážeš kriticky pohlédnout na svou vlastní práci? Posoudit, co je dobré a co by se dalo vylepšit…
No, to je vlastně přesně to, co se vždycky snažím vylepšit. Protože je to nakonec vždycky na tobě, být svým vlastním nejpřísnějším soudcem, protože, řekněme si rovnou, nikomu jinému na tom textu nebude záležet tolik jako tobě. Takže hledáš slabá místa. Já jsem jich zatím nikdy nepocítil nedostatek…

Jednou jsi řekl něco v tom smyslu, že obdivuješ umění zbavit se všech nadbytečných slov – když je autor schopný nechat tam opravdu jenom to, co tam má své místo. Nakolik to dokážeš? Rozeznat ty nadbytečné částečky? A když už si myslíš, že by něco mělo být vyškrtnuto, není ti líto, že ztratíš něco, co je možná dost dobře napsané, přestože se to zrovna nehodí do celku?
Podle mě se v tom skrývá ohromná krása, v tom zbavování se zbytečností. Takový ten strohý, neúprosný styl psaní je úplně nádherný. No, pak ta definice zbytečných přesunů… Někdy tam nechám přídavné jméno, pro lepší spád. Někdy. Dost si dávám záležet na způsobu, jakým slovo zní, jelikož čtenář je vlastně uslyší v hlavě. Jinak bych mohl vzít kteroukoliv ze svých knih a začít vyškrtávat zbytečnosti. Nikdy nejsem schopný vyhladit je všechny.

Já jsem si samozřejmě nemohla pomoct a vyhledala jsem si všechna ta místa na internetu, jen co jsem tvou knihu dočetla – a byla jsem docela zklamaná. Jako ten hotel – ani zdaleka ne tak velký, jak jsem si ho představovala! Asi to dokazuje sílu psaného slova – může nám v mysli namalovat ohromné, výjimečné světy, proti kterým bude skutečnost prostě blednout. Ty jsi řekl, že ta skutečná místa tě hodně inspirovala. Pořád je ještě vidíš v tom samém světle, potom, co jsi kolem nich upředl celý ten velký příběh? Nebo tvůj příběh naopak prostoupil tím skutečným obrazem a změnil ho?
Jo, příběh pozměnil skutečný obrázek. Ale jinak bych řekl, že si fakt musíš najít jiné fotky toho hotelu, nebo prostě přijít na návštěvu. Pokud je něco, čím jsem si opravdu jistý, pak je to to, že moje psaní nemůže zastínit majestátnost hotelu West Baden Springs. Ten pocit z toho místa se dá na fotce jen těžko zachytit, tak doufám, že jsem alespoň slovy, v knize, odvedl obstojnou práci.

Kdo je první osobou, co čte tvou práci? Na čím názoru ti nejvíc záleží?
Momentálně je to editor. Pak mám několik čtenářů, jimž důvěřuji, a ti text taky vidí docela brzy. Názory, na nichž mi nejvíc záleží, jsou vždycky od spisovatelů, které obdivuji.

Co byla tvoje oblíbená knížka, když jsi byl malý? Měl si rád hororové příběhy?
Ty jsem úplně miloval. A pořád je miluju! Cokoliv, co má v sobě nějakou atmosféru a kousek podivnosti, si asi lehce získá moje srdce. Jako dítě jsem četl hodně, a mezi mými mnohými jasnými vítězi byl Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona.

Jsem dospělá osoba, a přece jsem se bála, když jsem tvou knihu četla pozdě v noci, a očividně jako mnozí další tví čtenáři od té doby koukám na vodu v lahvích s mírným podezřením. A tak mě samozřejmě napadá – ty sám jsi se během psaní nebál? :)))
Neexistuje lepší pocit, než když můžu při psaní vyděsit sám sebe, nebo sám sebe rozplakat nebo rozesmát. Jakýkoliv druh emocionální reakce naznačuje hluboké spojení s postavami, a to je přesně to, co se snažím vybudovat pro čtenáře. Jasně že byly momenty, kdy z ničeho nic zazvonil telefon a já jsem vyskočil jako na jehlách, protože scéna, na které jsem dělal, právě byla tak napjatá. To jsou ty srandovní momenty.

Za rozhovor děkujeme – Michaelovi i paní agentce :-)

Povídala si a překládala Míša.

Přidat komentář