Noční cirkus

Jak se dalo čekat, o práva na román okamžitě projevilo zájem několik filmových studií. Získala je, také nepřekvapivě, hollywoodská Summit Entertainment, jež stojí za nesmírným úspěchem série Stmívání. Producentem, o kterém se v souvislosti s adaptací na velkém plátně mluvilo ještě někdy před měsícem, byl David Heyman, jehož jméno figurovalo také u Harryho Pottera. Ať bude mít Noční cirkus nakonec na starosti kdokoliv, bude to jméno nepochybně stejně zvučné.

Kniha se zdá být napsána s ohromnou lehkostí a jednotlivé úlomky příběhu, do detailů promyšlené, do sebe krásně zapadají. A přece to nebylo jednoduché. Erin prý původně dokonce začala psát něco úplně jiného. Pak se však brzy dostala do bodu, kde už s postavami neuměla hnout, děj nikam neplynul – a tehdy jí napadlo zavést je do cirkusu. Takže si vlastně postavy z jednoho příběhu vpochodovaly do prostředí jiného. Zafungovalo to.

Jedna z ústředních postav – Celia – tam nejdřív vůbec nevystupovala. Erin se tomu dodnes podivuje. „Opravdu by mě zajímalo, jestli existuje jakákoliv jiná kniha, ve které by se hlavní protagonista v prvním náčrtu vůbec nevyskytoval.“ Je to zřejmě jejím stylem psaní. Rovněž v cirkusu jako by si pak děj plynul víceméně volně, svou přirozenou cestou. Další postavy přibývaly podle prosté logiky. Cirkus musí mít pořádného ředitele. Tak se objevil Chandresh. Ředitel potřebuje pomocníka, svou pravou ruku, praktického, a přece jakoby ve stínu. Místo dostal Marco. Na to, nakolik závažná bude jejich role v celkové zápletce, tehdy Erin ještě vůbec nemyslela. Nebe nad cirkusem se vyjasňovalo postupně.

Její způsob práce vůbec připomíná spíš smrště inspirace – obrazy, jež z nich vzcházejí, jsou magické a podmanivé, ale nedrží pohromadě v příběhu. Erin to v rozhovoru pro Writer Unboxed popsala jako ptáče, „s velmi krásnými pírky, ale také nedostatky v kostře, která je zásadní pro to, aby mohlo létat“. Několikrát prý nebyla daleka toho, aby ten boj s vlastním psaním vzdala. Dnes je samozřejmě ráda, že to neudělala.

Některé zásadní otázky kolem psaní však Erin Morgensternové jasné jsou. Když se sama hlásí k pohádkové tradici, není to ta ideální „a žili spolu šťastně až do smrti“, nýbrž spíš ta grimmovská „krvavá“, jaksi více zemitá, původnější. Není to jen černá a bílá jejího cirkusu, nikdy ne pouze dobro a zlo. Jsou různé odstíny šedé, svět nebude tak přímočarý.

Rovněž je jí bližší klasické vyprávění než jakékoliv experimenty – vysvětluje to konec konců v samotném románu. Proto příběh nevykládá jediná postava za sebe, proto se jich tam potkává tolik, a proto jsou tam ty úryvky oslovující čtenáře, které by dnes v podobném textu snadno mohly působit příliš zastarale. Abychom opravdu měli pocit, že těmi bílými uličkami procházíme. Že jsme tam. V Circus des Rêves.

Za touto krásou zkrátka stojí nejen vášeň, ale také odhodlání a spousta práce. „Naučila jsem se, jak nepsat. Myslím, že je to vlastně jako učit se cokoli jiného – musíte to zkusit a selhat, pak zkusit znova a selhat lépe.“