Kroky v temnotě

U nás se Michelle Paverová představila šestidílným cyklem pro děti Letopisy z hlubin věků, kde popisovala osudy chlapce Toraka v mladší době kamenné.

V knize Kroky v temnotě se přesunula od literatury pro děti k beletrii pro dospělé čtenáře a z doby kamenné do 20. století  - do doby těsně před vypuknutím 2. světové války. 

Hlavní hrdina, osmadvacetiletý Jack Miller, se chopí příležitosti „udělat něco se svým životem“ a přistoupí na nabídku zúčastnit se jako radista expedice na Špicberky. Má být pátým členem výpravy. Jack pochází se skromných poměrů a pracuje jako nevýznamný úředník. Plahočí se životem bez radostí a bez peněz a v cestě na Špicberky vidí dobrodružství a možnost změnit svůj zaběhnutý fádní stereotyp.

Shodou nešťastných náhod doputují na místo, které si zvolili ke svému pobytu, jen tři členové expedice. Z pobytu na mysu Gruhuken, je již při plavbě Barentsovým mořem zrazuje kapitán lodi. Neuvádí žádné konkrétní důvody, jen informaci, že to místo je prokleté. Nadšení mladí muži si však nic takového nechtějí připustit a na Gruhukenu se přesto usadí.

Další nešťastná událost způsobí, že v táboře zůstane jen samotný Jack Miller se smečkou psů…

A právě z pohledu Jacka Millera nám autorka celý příběh vypráví. Prostřednictvím jeho deníku, který si píše. 

Bravurně vykreslený psychologický vývoj hlavní postavy, ovlivněný pobytem na „prokletém místě“ s mladíky z bohatých rodin, v ledové pustině, posléze umocněn hrdinovým osamocením a polární tmou… Jeho předsevzetí uvažovat racionálně a neopouštět denní rutinu (krmení psů, odečítání teploty, příprava dřeva na topení, strava, procházky kolem srubu v naprosté tmě) jsou postupně nahlodávány jeho panickou hrůzou z ticha, tmy a toho něčeho, co se na Gruhukenu nachází s ním…

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

 

Přidat komentář

„Kroky v temnotě“ je propracovaný a značně psychologicky silný příběh z prostředí ledových Špicberků, který autorka zpracovávala téměř deset let. Přenese nás do konce třicátých let minulého století, v předvečer druhé světové války, kdy se skupinka mladých anglických intelektuálů rozhodne monitorovat počasí nad severní částí Evropy, a tak přispět své vlasti v nadcházející válce.

Jako vypravěčský styl si autorka vybrala stejně jako u Stokerova „Draculy“ deník. Deník psaný hlavním hrdinou, v tomto případě Jackem Millerem. Je to mladý muž, který pochází ze sociálně slabých vrstev. Vystudoval obyčejnou městskou universitu a teď živoří jako úředník v jedné malé firmě. Svůj život považoval za zbytečný a promarněný, tedy do chvíle, než se neočekávaně stal členem výpravy na Špicberky.

Je pro něj ale problematické vytvořit si s organizátory expedice bližší vztah, především díky značným sociálním rozdílům a životním postojům vůbec. Není to ale jediná překážka, kterou je nutné už od počátku překonat. Expedici začíná stíhat jedna pohroma za druhou. Ale tím největším problémem je samotný mys Gruhuken na Špicberkách, kde si mají vystavět svůj tábor. Ani kapitán lodi je tam nechce odvézt, protože to místo je podle lidí prokleté.

A tak Jackovou počáteční idylou z nádherné arktické krajiny zanedlouho otřese setkání s něčím… „Obrátil se tváří ke mně a jeho temná postava se tyčila proti oslnivé září slunce. Letmo jsem zahlédl, že má ruce opřené o boky a jedno rameno výš než druhé. Na způsobu, jakým nakláněl hlavu, se mi něco nelíbilo. Zatoužil jsem, aby odešel z mého tábora…“

Základem tohoto duchařské příběhu (jak je patrné už z originálního názvu), je ten nejstarší lidský strach – strach z temnoty a neznámého. Paverová dokázala vskutku mistrovy vykreslit pocity člověka, který po počáteční euforii začíná propadat vlastnímu děsu a strachu.

V jedinečné kombinaci příběhu a psychologického popisu tak vytváří obraz pomalého propadu do temnoty šílenství. Racionálně uvažující člověk, který se pod obrovským duševním tlakem z ledové prázdnoty a samoty vydává na cestu víry v iracionálno, v duchy a prokletí, jež se najednou stávají tak reálnými a hmotnými. Autorka to dokázala vypilovat do takového výsledku, že se nerozpakuji tvrdit, že „Kroky v temnotě“ svojí sílou a nábojem mohou konkurovat i dílům mistra hororu Stephena Kinga. I tato kniha potvrzuje mistrovu tézi, že největší zlo jsme sami my lidé.

„Když tihle chlapi vědí, že se na to nepřijde, jsou schopni všeho.“


Autorem recenze je Bohdan Volejníček

Přidat komentář

Kniha odehrávající se v roce 1937 je pojata jako deník, či vyprávění hlavního hrdiny Jacka, mladého muže, jehož život se pohybuje ve vyjetých kolejích, chodí do zaměstnání, které ho neuspokojuje, jeho hmotná situace je zoufalá a žije bez přátel. Proto reaguje na možnost odcestovat s vědeckou expedicí jako radista a vyřešit tím své problémy jak s financemi tak i s nezajímavou prací. Expedici tvoří původně čtyři mladí muži, ale zásahem nepříznivého osudu zůstanou jen tři.

Díky tomu, že autorka zvolila formu  vyprávění očima hlavního hrdiny, může velice snadno čtenáři předestřít mladíkovy myšlenkové pochody a okamžité vnitřní rozpoložení, což napomáhá nenápadně prohlubovat (zprvu) nejasný pocit tísně a bezprostředního ohrožení.

Co bylo z mého hlediska velice dobře zvoleno, je určité dá se říci minimalistické pojetí, Paverová používá krátké, jasné věty,vyhýbá se květnatým souvětím, jež jsou mnohdy na škodu.

Také v popisu okolí se drží skromné palety barev: bílá, modrá, šedá, černá  a jen občas na chvíli projasní atmosféru svitem měsíce, či magicým světlem polární záře. Kombinace obojího tvoří překvapivě sugestivní směs a činí knihu takzvanou jednodechovou, prostě vás chytí a nepustí.

Během cesty se členům expedice dostane důrazného, byť zastřeného varování před místem, kde hodlají vybudovat základnu. Mladí vědci se stavějí k varování samozřejmě skepticky a neberou ho vážně.Každé místo však má svá tajemství a historii a v případě Gurukhenu je to historie krvavá a tajemství temné.

V samotě polárního kruhu, kde jsou dlouhá období beze světla a kde jediným zvukem krom hučení moře je svist větru ženoucího šílenou rychlostí oslepující sněhové vločky, se zvýší vnímání všeho neobvyklého a Jack si pomalu uvědomuje, že možná nejsou na ostrově v sevření ledového oceánu sami....

Shodou okolností (nebo to snad shoda okolností nebyla?) zůstává Jack na základně zcela sám jen se smečkou psů a tušení přítomnosti někoho dalšího nabývá postupně na intenzitě. Kdo a proč je dalším obyvatelem tohoto místa? Jack má neodůvodněné, ale o to silnější obavy z dřevěného kůlu stojícího nedaleko obytného srubu - občas se zdá, že se předmět pohybuje směrem ke stavení...

Kniha je napínavá od první do poslední strany, nechám si dojmy  trošku „uležet“ a pustím se do četby určitě znovu, abych si vychutnala detaily, které mi překotné hltání textu nedovolilo náležitě vstřebat!


Autorkou recenze je Iveta Filanderová

Přidat komentář