Můj důvod žít

Tato kniha mě moc zaujala, už když vyšla, a to hlavně právě tématem posmrtného bytí a strážců, protože knihy se světy mrtvých atp. čtu hodně a byla jsem moc zvědavá na další zpracování podobného tématu, třebaže zásluhou jedné knihy, která mě dost zklamala a která si troufám říct je s touto docela podobná, jsem byla tomu prolínání těchto dvou světů maličko skeptická. Začnu asi tím, že ve spoustě reakcích na knihu jsem četla o obrovských emocích, vzteku, smutku, křiku, slzách a spotřebě několika balíčků kapesníků - no, mně se toto čtení vlastně vůbec nijak nedotklo, žádné takovéto velké emoce to ve mně nevzbudilo. Myslím ale, že to není ani tolik chyba textu, protože tam bylo několik pasáží, u kterých jsem si říkala, jo, tady si asi dokážu představit, proč čtenáři brečí. Co se mi ovšem hodně líbí, je, že kniha pracuje s vážnými tématy, s toxickými vztahy, bojem s očekáváními, rodinnými problémy, nevyřešenými vnitřními problémy, odmítáním a nepochopením, že se kniha soustředí na jednotlivce a odlišné optiky na stejnou věc, v čemž právě mnoho problémů vzniká. U postav šlo sledovat, že je formuje to, čím si prochází, že platí za svá rozhodnutí a nesou si za ně následky, stejně jako to, že navzdory tomu, že třeba musely brzy dospět, stále dokáží dělat chyby a špatná rozhodnutí, což je lidské, a nesou si v sobě bloky. A i když ve mně kniha nevzbudila ty velké a očekávané emoce, musím ji i navzdory jedné velmi ošklivé jazykové chybě hodnotit velmi dobře a určitě budu chtít autorčinu tvorbu nadále sledovat.