Tváře

Lise, spisovatelka, matka, manželka. Čím dál více ji pronásledují hlasy, pokřivené tváře i představy, ve kterých se utápí. Dojde to až tak daleko, že skončí na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Knihy s podobným tématem ráda vyhledávám. Jaké to je, žít s psychickou nemocí? Jaké jsou pocity, myšlenky, představy? Autorka Tove Ditlevsen nám jednu takovou mysl ukáže. Hned od začátku naskočíme do rozjetého příběhu a chvilku mi trvalo, než jsem si správně poskládala kdo je kdo (můžete mi prosím říct, proč autoři tak rádi používají jména postav, která začínají na stejné písmeno? Gitte, Gert a Grete mi dali pěkně zabrat.). Postupně se však příběh více a více rozmotával, jako příze za zacuchaného klubíčka. Líbilo se mi, jak je to napsané, i když je to jiné, čtenář si na autorčin styl musí zvyknout. Nemáme tu uvozovky, někdy není úplně jasné, zda se jedná o přímou řeč či nikoliv, ale… Moc mě bavilo téma psychické nemoci. To, že jsme viděli Lise do hlavy, co prožívala. To bylo skvělé. Chvílemi jsem nevěděla, co je skutečnost a co jen výplod fantazie, stejně tak, jako hlavní hrdinka. Ano, bylo to jiné. Bylo to těžší čtení. Byla to jedna velká deprese. Ale zároveň to bylo skvělé.