Málokterá kniha získá tak naprosto a jednoznačně přízeň kritiků i čtenářů, jako se to podařilo Očistě (Puhdistus, 2008; název lze překládat jako očistu, očištění, potažmo katarzi, ale také čistku v politickém slova smyslu), románu mladé finskoestonské autorky Sofi Oksanenové (nar. 1977), který letos vydal Odeon v překladu Jana Petra Velkoborského. Ve Finsku zaznamenal v poslední době podobný úspěch jen román Kariho Hotakainena Na domácí frontě (2002, česky 2006), kterému byla udělena, podobně jako Očistě, nejprestižnější finská románová cena Finlandia a v severském kontextu neméně prestižní Cena Severské rady. Oksanenová, nejmladší laureátka ceny Finlandia všech dob, však získala v roce 2008 i všechny další významné finské literární ceny, což se zatím žádnému autorovi píšícímu ve finštině nepodařilo. Očista se také rekordně dlouho držela na špičkách finských žebříčků prodaných výtisků, kterých je v současné době přes sto čtyřicet tisíc, což je na pětimilionové Finsko úctyhodný počet.
Jako každý dobrý román i Očistu, pojednávající o osudech několika estonských žen ve dvou časových rovinách, lze číst a interpretovat nejrůznějšími způsoby. V kontextu literatury Finska je knihu možno vnímat mj. jako vyvrcholení snah Sofi Oksanenové zpřítomnit finským čtenářům estonskou historii 20. století a napsat ji jako součást historie evropské a světové. Není tak překvapující, že historie malého estonského národa je neznámá v širším měřítku, lze se však pozastavit nad tím, když o ní nic neví někdo ve Finsku, které s Estonskem přes moře sousedí. Oksanenová, jíž nechybí odvaha ke konfrontacím, přímo pojmenovává jeden možný důvod finské nevědomosti: ta totiž u jisté části finského obyvatelstva neplyne (pouze) z ignorance, ale z nechuti přiznat si hrůzy sovětské okupace Pobaltí. Tou jistou částí finského obyvatelstva je finská extrémní levice, konkrétně bývalí finští stalinisté, kteří neslavně prosluli v 70. letech 20. století, kdy se jim podařilo obsadit nezanedbatelný počet významých pozic ve finských kulturních institucích a svým v daném kontextu poněkud problematickým radikalismem vědomě i nevědomě sekundovali finské oficiální politice „přátelství a spolupráce se Sovětským svazem“. Mnozí z nich se dostali do sporů s oficiální stranickou linií a řady stalinistické frakce rychle opustili, jiní se své víry drželi i po rozpadu Sovětského svazu a někteří dokonce dodnes. Negativní reakce z jejich řad na knihu Oksanenové vypovídaly dostatečně jasně o neschopnosti sebereflexe i po tak dlouhé době.
Témata hanby, viny a strachu, která Oksanenovou fascinovala už od počátků její tvorby, získávají v Očistě ústřední místo. V časové rovině příběhu, která se odehrává v Estonsku od roku 1939 do roku 1992, a jejíž těžiště je v druhé polovině 40. let, v době upevňování sovětské moci v okupovaném Pobaltí, je hlavní hrdinkou – nebo spíše antihrdinkou – Aliide, nešťastně zamilovaná do Hanse Pekka, manžela své dokonalé (podle jména „andělské“) sestry Ingel. Problematika sesterské závisti je od počátku propojena s ideou hanby jakožto pocitu konstituujícího lidskou identitu: Aliide se stydí za to, že byla vždycky „ta druhá“, ve všem horší než její sestra, a její závist a zoufalá a neopětovaná láska k Hansovi ji doženou k činům, za které se pak následně stydí až do smrti. Hans se přidá k estonskému protisovětskému odboji, k „lesním bratrům“, kteří provozovali partyzánskou činnost v Pobaltí až do 70. let, a sestry ho skrývají v komůrce svého statku. Ve snaze získat Hanse pro sebe se Aliide dá dohromady s komunistickým funkcionářem Martinem a zařídí, aby její sestra Ingel byla i se svou malou dcerkou Lindou deportována na Sibiř. Ještě před tím jsou však při výsleších majících za účel zjistit místo Hansova pobytu Ingel, Aliide i malá Linda vystaveny krutému násilí, samozřejmě i sexuální povahy.
I když láska k Hansovi dá Aliide sílu mlčet, nezbaví se už nikdy hanby, kterou nelogicky, ale zato vždycky cítí místo mučitelů jejich oběti, hanby, která zůstává v myslích i tělech znásilněných žen navždy. K reakci na prožité trauma patří i to, že se Aliide distancuje od žen s podobným osudem: „Poznávala na ulici ženy, u nichž bylo cítit, že je potkalo něco podobného. Podle chvějící se ruky usoudila, že i tahle. Podle toho, jak se lekly, když uslyšely výkřik ruského vojáka, podle toho, jak sebou škubly, když uslyšely dupot holínek. Tak už i tahle? Každá, která přešla na druhou stranu ulice, když proti ní šli milicionáři nebo vojáci. Každá, které bylo pod šaty vidět, že má několik kalhotek. Každá, která se nedokázala dívat do očí. Jestlipak i téhle řekli: kdykoliv půjdeš s manželem do postele, vzpomeneš si na mě.“ Nepatřičné pocity hanby se navíc mísí s pocity viny, způsobené starým osvědčeným trikem mučitelů, kteří Aliide nutí podílet se na sexuálním týrání neteře Lindy. Sňatkem s komunistou Martinem, jehož nemiluje, získá Aliide možná dočasné bezpečí a různé výhody, stud za kolaboraci, které se tím dopouští, však všeprostupující pocit hanby jen posílí. Aliide zůstává osamělá – její plán, že odstraněním své sestry získá Hansovu lásku, skončí místo společného života s Hansem tragédií a nepodaří se jí navázat ani hlubší vztah s dcerou, která přilne jen k Martinovi a v 80. letech se provdá do Finska. Martin umírá a zanechává Aliide, vdovu po komunistickém funkcionáři, napospas pohrdání, nenávisti a pomstychtivým útokům okolí.
Neodbytný pocit hanby z prožitého sexuálního násilí se objevuje i v příběhu vnučky Aliidiny sestry Ingel, dívky Zary, o jejíž existenci nemá Aliide ani potuchy a jejíž osud se s Aliidiným propojí v roce 1992. Zařiny zážitky z počátku 90. let tvoří druhou hlavní dějovou linii románu. Zara se narodila a vyrostla ve Vladivostoku, kde Ingel s Lindou po své deportaci na Sibiř směly zakotvit. Po rozpadu Sovětského svazu se mladá Zara nechá naivně přesvědčit o možnosti snadného výdělku v Německu a stane se obětí ruské mafie obchodující se ženami po celé Evropě. Sexuální týrání, kterému je Zara vystavena, je srovnatelné s Aliidinými prožitky ve sklepě obecního domu, kde se ve 40. letech odehrávaly výslechy, a srovnání je umocněno tím, že jeden ze Zařiných pasáků je bývalý agent KGB. Prožité utrpení dožene Zaru k zoufalým činům, po nichž hledá na útěku před svými vězniteli úkryt právě u své pratety Aliide v Estonsku, kterou vlastně vůbec nezná; silně symbolického významu nabývá scéna, kdy se zoufalá Zara skrývá před svými pronásledovateli v komůrce, v níž se před čtyřiceti lety skrýval před komunistickou hrůzovládou její dědeček Hans. Trýznivě ambivalentní pocity hanby, viny a nenávisti nakonec obě ženy spojí a dají Aliide sílu pomstít sebe, Zaru a potažmo i další oběti. Vše končí očistnou katarzí, hodnou antické tragédie, kdy Aliide konečně alespoň ve fantazii splyne s milovaným Hansem. Motiv ohně v závěru románu myšlenku očisty umocňuje, rozřešení otázky, jak silnou moc mají plameny při očištění od hanby a viny, nechává autorka na čtenáři, stejně tak jako veškeré morální soudy. Po posledních scénách příběhu (v románu se střídají pasáže vyprávěné z Aliidina úhlu pohledu s fragmenty Zařina příběhu a s deníkovými záznamy ukrývaného Hanse) následuje řada dokumentů tajné policie, které obsahují odhalení a souvislosti, z nichž některé jsou naznačené už v předcházejícím textu. Tím je dovršeno autorčino „architektonické“ dílo a před čtenářem se rozvine síť vztahů, kde se na první pohled zdá, že „všichni udávali všechny“, což ovšem samozřejmě neplatí, udávaly jen některé z postav románu; síť utkaná z logických souvislostí, zla napáchaného úmyslně i neúmyslně i z naprosto náhodných tragédií, zcela v duchu absurdních zákonitostí totalitních režimů.
Ukázka z českého překladu Jana Petra Velkoborského (Očista, Odeon, Praha 2010):
„Jak z Aliide rvali košili, knoflíky zacinkaly o podlahu, jeden odlétl až ke zdi, skleněné knoflíčky, a potom – změnila se v myš v rohu místnosti, v mouchu na žárovce, odletěla, změnila se v hřebík, v zrezivělý napínáček, byla zrezivělým napínáčkem ve zdi. Byla mouchou a pochodovala po nahých ženských ňadrech [...]. Žena s pytlem na hlavě uprostřed místnosti byl někdo cizí, Aliide zmizela, její srdce prchlo jako svinka do štěrbin a spár a žlábků, splynulo s kořenem, který rostl v zemi pod místností. [...] z Aliide se stal plivanec na noze stolu, vedle otvoru po červotoči, kulatého otvoru ve stromě, v olši, v olši vyrostlé z estonské půdy, otvoru, v němž je cítit les, v němž jsou ještě cítit voda a kořeny a krtci. Ponořila se do hloubky, byla krtek, který se prohrabal až na jejich dvůr, na dvoře to bylo cítit deštěm a větrem, vlhká zem dýchala a šustila. Hlavu ženy uprostřed místnosti strčili do kbelíku na pomyje. Aliide byla venku ve vlhké prsti, měla ji v nozdrách, ve vlasech, v uších a běhali přes ni psi, packy značkovaly zem, která vydechovala a sténala a do toho přišel déšť a strouhy se naplnily a voda bičovala zem a vymílala si v ní vlastní trasy, a někde byly kožené boty, někde kožený kabát, někde chladný pach kořalky, někde se míchaly ruština s estonštinou a syčely hnusné jazyky.“
Očista byla přeložena do téměř tří desítek jazyků, letos i do všemocné angličtiny a – jako u každé knihy – je velmi zajímavé sledovat marketing a recepci románu v různých kulturních kontextech. Britský deník The Times přirovnal Očistu k trilogii Milénium Stiega Larssona. Srovnání je povrchní i podivné, neboť estetické ambice obou autorů jsou na první pohled značně odlišné; navíc Larsson podrobuje kritické analýze demokratickou švédskou společnost a hlavním terčem jeho kritiky je extrémní pravice, Oksanenová varuje před hrůzami sovětské totality a jejími důsledky v posledních dvou desetiletích. V jednom ohledu jde oběma autorům zajisté o totéž – ukázat, jak se různé vzorce násilí, konkrétně násilí na ženách, zdají být věčné a jak paralyzující je pocit hanby obětí, zvláště když je živen kulturním kontextem. Navíc ani Larsson, ani Oksanenová se nebojí (u Larssona bychom bohužel měli použít minulý čas) označení feminist(k)a. Zahraničním nakladatelům Sofi Oksanenové jde však tímto srovnáním především o uvedení „nové severské hvězdy“ úspěšně na knižní trh a o zajištění prodejnosti Očisty, k čemuž mělo zjevně přispět i označení holandského nakladatele „literární thriller“, vyjadřující údajně spojení čtivosti a vysokých literárních kvalit knihy. Oksanenová reaguje na podobné marketingové tahy podrážděně: zkomercializovaná literární produkce není podle ní ani kvalitním uměním, ani kvalitní oddechovou četbou. Dobré umění se může dobře prodávat, ale nikdy nesmí být komerční. Svůj nekompromisní postoj k těmto záležitostem doložila tím, že otevřeně a hlasitě protestovala proti komercializující se politice svého nakladatele, největšího finského vydavatelství WSOY, a celý spor vyvrcholil letos v červnu jejím „vyhazovem“.
Angloamerickému kulturně jazykovému imperialismu, ke kterému je stejně kritická jako k imperialismu ruskému, čelila i při prezentaci Očisty v USA, v souvislosti s níž hovořila ironicky o americkém multikulturalismu, který zůstává za všech okolností tvrdě jednojazyčný. V Británii autorka dokonce zaznamenala snahu zamlžit fakt, že v případě Očisty se jedná o překladovou literaturu, která má na angloamerickém knižním trhu tradičně marginální postavení. Britští novináři se při jejích vystoupeních otevřeně divili, že spisovatelka, které nechybí invence a která umí dobře anglicky, píše dobrovolně tak marginálním jazykem, jako je finština.
Na svém virtuózním zacházení s finským jazykem si Sofi Oksanenová právem zakládá. V Očistě si pohrává s míšením různých žánrů a se střídáním stylových rovin i jazykových registrů, což do češtiny vynikajícím způsobem převedl zkušený překladatel z finštiny Jan Petr Velkoborský. V překladech románu se ovšem nutně ztrácí způsob, kterým autorka pracuje s blízkostí estonštiny a finštiny: kniha je v originále napsána finsky, je však prokládaná citáty a úryvky v estonštině, která je finským čtenářům (pokud estonsky neumějí) srozumitelná jen zčásti, plní však skvěle úlohu ozvláštnění a navozuje dojem „povědomě neznámého“. Překvapivé byly některé komentáře estonských čtenářů Očisty, ovládajících finštinu, kteří četli knihu raději finsky než v estonském překladu: cizí (a přitom blízký) jazyk jim prý umožnil odstup od popisovaných událostí, které se tak či onak dotkly každé estonské rodiny, a dal jim možnost nahlédnout na vše zvenčí. Oksanenová k tomu říká: „Každá Estonka a Estonec slyšeli o těch událostech v ústním podání estonsky, stejně jako já, a možná proto je o tom všem snazší psát a číst nějakým jiným jazykem.“ Autorčiným odstupem vysvětlují estonští kritici i to, že román srovnatelný s Očistou nevznikl zatím v Estonsku a v estonštině, kde jsou traumatické události příliš blízko a rány po nich příliš živé.
Ve Finsku už intenzívní mediální zájem o Očistu pomalu utichl, o Sofi Oksanenové je však slyšet velmi často. Redakční prací se podílela spolu s estonskou publicistkou Imbi Pajuovou na loni vydaném sborníku článků Za vším byl strach. Jak Estonsko ztratilo svou historii a jak ji získat zpět. Tím zjevně pohár přetekl a Oksanenová se stala nežádoucí osobou pro mnohé kulturní i jiné činitele v Rusku, kde je otázka interpretace historie rusko-pobaltských vztahů v průběhu 20. století více než ožehavá. Tragikomický nádech měla aféra, která se rozpoutala kolem zrušené návštěvy Sofi Oksanenové na finském konzulátu v Petrohradu na přelomu let 2008 a 2009. Role, kterou v tomto ohledu sehráli finští kulturní představitelé v Petrohradu, inspirovala mnohé novináře k tomu, aby se rozepsali o neslavném dědictví výše zmíněné finské „politiky přátelství a spolupráce“.
Odeon, stran 304, MOC 279 Kč
18.11.2010 Tvar str. 10 nad knihou
Přidat komentář
