Píseň L.

S každou přečtenou stránkou chci víc a víc…   Věta, kterou definuji tvorbu Verči Opatřilové. Nemůžu si pomoci, ale ona je neuvěřitelně chytlavá. Miluju její způsob gradujícího vzrušení, které do příběhu o rodící se tabuizované lásce, náklonnosti a důvěře klade. Latentní poselství a myšlenky, které nejsou vyřčeny, ale přece v myslích jsou… S přečtením první části jsem se dostala do stavu, PROČ? Proč začíná úplně jiná druhá část… Způsob, jak si zaháčkovat čtenáře? Nikoliv, promyšlený tah, který mne naprosto dojal! Mě její bohatý a barvitý literární slovník baví. Nic si nemusíme nalhávat, ona to se svými čtenáři umí, se mnou tedy určitě! Nadšeně jsem přijala prostředí, ve kterém se děj odehrává, sama jsem se letos do půlnočního slunce zamilovala. I to, jakým způsobem je čtenářům předkládán. Kniha je členěna svádějícím způsobem. Žádné dlouhé úseky, přehledně a vkusně členěny texty. Knížka s více než čtyřstovkou stránek se pak čte svižněji. Bylo to vzrušující, citlivé a dramatické! Já její příběhy pouze nečtu, ale neskrývaně prožívám. Myslím na ně, přemýšlím o nich, a to je to gros všeho! Láska na první pohled! Nechci Verču ztrhat, ale už nyní se těším na další její jedinečný autorský počin. Dva paralelní příběhy, dva životy, které se hledají…

Příběh šlechtického sirotka odehrávající se ve středověku, jehož život je nalinkovaný, on však touží po něčem jiném. Po čem? To sám ještě pořádně neví. Možná po mladíkovi se šedýma očima. V současnosti přijíždí novinář do laponských lesů, aby zde napsal životopisnou knihu o úspěšné autorce. Ona je však úplně jiná, než si představoval a jejich vztah se mění na jiný než na pracovní. Od autorky jsem četla knihu Počkej na moře, která se pro mě stala tou nejlepší za rok 2022. Od Písně L. jsem tak měla velká očekávání a ty se mnohdy nenaplní. Naštěstí se tomu tak tentokrát nestalo. Kniha si mě získala a já si v ní užila každé písmenko, každou stránku a na celý příběh budu myslet ještě dlouho po dočtení. Autorka dokáže kouzlit se slovy! Od prvních řádků mi text přijde jako báseň, jako obraz. Tak poetické, kouzelné, nádherné. Já se v něm doslova ztrácím, byla jsem ponořená do příběhu a vychutnávala si každičké slovo. Kniha je o samotě, o lese, o hledání sama sebe. Je tu příroda, láska i poznání. Když jsme v příběhu poprvé přešli z historie do současnosti, tak jsem si nejdřív říkala proč? Jak tohle spolu může souviset? A pak to uvidíte a ucítíte. Ty jednotlivé spojitosti a podrobnosti a já nakonec chtěla víc, chtěla jsem, aby ani jeden z příběhů nikdy neskončil. Miluji Laurence! Miluji ho jako syna. V příběhu jsem s ním chtěla být a chránit ho, a ještě několik dní po dočtení knížky jsem na něj často myslela a říkala si, co asi právě teď dělá… Kniha mi dala přesně to, co od knih očekávám. Nejen, že to byl krásný příběh, ale byly v něm emoce. Tolik emocí! Které se na mě přenesly a já žila s postavami každý den, prožívala jejich životy, až mě z toho mnohdy bolelo u srdce. Nádherná kniha, která mě zasáhla. Myslím, že ani slovy nedokážu vyjádřit to, jak moc mě oslovila. Rozhodně bude figurovat v mých TOP 10 za letošní rok. Běžte na chvíli od lesa, prožijte v něm chvíli ticha, buďte tam jen vy a vaše myšlenky….