Já, Poutník

Dílo Já, poutník může zaujmout a nebo vyděsit. Přeci jen necelých 800 stran zaručuje dlouhý děj a těžkou knihu v ruce. Přesto mohu po dočtení s jistotou říct, že to stojí za to. Svět nám toto dílo zařazuje mezi nejlepší knihu roku 2014. To nemohu potvrdit, neboť rok 2014 je stále před námi. Ale mezi jednu z nejlepších knih bych ji opravdu zařadila.

Skvěle propracovaný děj, který je promíchán několika příběhy. Hlavní, ústřední postavou je celkem mladý muž mnoha jmen, který pracuje v utajení pro Spojené státy (jako americký zpravodajský agent). Jeho posláním je likvidovat nepohodlné občany. Protože je ve své práci víc než dobrý, je označen jako Modrý jezdec (ve své branži ten nejlepší). Celkem náročná profese ho ale dostane do takových nebezpečných situací, že si chce dát od všeho oddech a začít žít plnohodnotný život. Ikdyž zde se nabízí otázka, co je pro něho vlastně plnohodnotný život?

Příběh začíná u vraždy. Vraždy ne ledajaké. Několik dní po náletu na americká dvojčata je v nedalekém hotelu nalezena mrtvá žena. Na místo činu je povolána policejní jednotka v čele s hlavním vyšetřovatelem Benem Bradleyem, který si pozve již zmíněného agenta k spolupráci. Zde se otvírá nová fáze života Modrého jezdce. Tajného agenta, který kdysi sebral veškeré své zkušenosti a sepsal je do knihy. Do díla, dle které se v této knize odehraje ne jedna vražda.

Toto je jen jednou z linií příběhu, které se stránkami motají jako opilí motýlci. Opravdu jsem měla zpočátku problém se správně zorientovat. Děj mě uváděl do chaosu, který jsem ale statečně zdolala a pak se naopak nemohla odtrhnout.

Aby bylo vše na správném místě, všechny podrobnosti dobře zapadly, tak se často vracíme do minulosti. Do situací, které už byly prožity, a které hlavní hrdiny sunou dál. Do bojů na život a na smrt, do nevinných uliček, posledních chvil a hlavně do různých zemí, Saudské Arábie nevyjímaje.

Nejdůležitějším posláním Scotta Murdocha, adoptovaného mladíka, známeho jako Modrý jezdec je sledování toho nejšílenějšího a přitom nejčistčího člověka, kterého znal. Víc jak polovinu knihy se ženeme spolu s ním za jistým Saracénem. Mužem, mudžahedínem (dle slovníku muslimský vzbrouřenec), kterému jde jen o pomstu. V mládí uvidel popravu svého otce a nemohl odpustit lidu, světu, nikomu. Celý život zasvětil tomu, aby se mohl pomstít. Prožíváme jeho život a vidíme ty zvěrstva, které podniká, jen aby zajistil to nejdůležitejší. Odplatu.

V knize je toho tolik. Co však dělá knihu napínavou, je prvek poslední minuty/vteřiny před katastrofou. Víme jen jedno. Vždy je pouze a jen jeden vítěz. Díky ostřílenosti a inteligenci Modrého jezdce, pro tuto akci zvaného Poutníka, jsem občas žasnula, jak promakaný má plán a jak skvěle poslouchá svoji intuici. Ikdyž si občas chyby připustil a v do textu byly skvěle zasazeny, tak bych s tímto mužem nechtěla mít co dočinění. Bylo by mi jasné, že nic z mé minulosti nezůstane skryto. On vyšťourá snad úplně vše.

Skvělá kniha se zajímavým příběhem, který Vás uvede v zamyšlení nad dnešním světem. Protože to, co autor popisuje a co je hlavním problémem by se klidně mohlo stát. A my s tím neuděláme vůbec nic.

Doporučuji.

Autorka recenze: Kristýna Bednářová
www.safbook.webnode.cz

Jenže brzy je povolán zpět „obyčejným“ detektivem Bradleym k případu zavražděné ženy v hotelu na Manhattanu. Není možné definovat nejen oběť, ale ani žádné stopy vedoucí k vrahovi, který snad opravdu myslel na vše. Taky aby ne, vždyť se učil od nejlepšího agenta v tajných službách, který to má nyní vyšetřovat.

K tomu navíc hrozí Spojeným státům americkým snad druhé jedenácté září, které má tuto západní civilizaci tentokrát naprosto zlikvidovat. Ironií osudu je, že iniciátorem těchto příprav se stává znovu stoupenec islámské víry, muslim. Podaří se Saracénovi pomstít za životy jeho bližních děsivým zločinem proti lidstvu?

Rozpadlá plachetnice na rozbouřené hladině. Tři pokusní nevinní v rukách dávno vymícené vražedkyně. Pod žárem slunečného kotouče trpí syn popraveného. Cizí oči jsou bránou do všemocného světa. Záchrana druhých bez vedlejších benefitů. Klam v rukou Eviných děvčat.  

*

Pomyslel jsem na lidi, kteří se doma v New Yorku dívali na stejné záběry jako my tady, věděli, že někde v hořící budově jsou jejich milovaní, a zoufale se modlili, aby se jim nějak podařilo z ní uniknout. Možná existuje i něco horšího než v přímém přenosu sledovat, jak umírá vaše rodina, ale pokud ano, nedokázal jsem si to v tom okamžiku představit.
Sám a daleko od domova jsem se obával, že už nikdy nic nebude stejné: poprvé v historii nějaký neidentifikovaný nepřítel přivodil Spojeným státům ztráty na životech na jejich vlastním území. A nejen to, zničil při tom ikonu, které v jiném smyslu reprezentovala celou zemi – ambiciózní, moderní, sahající stále výš.

…

Když si klopýtavě razil cestu vířícím pískem, slzy konečně prorazily jeho železným odhodláním a vhrkly mu do očí; sám ve městě, které nyní nenáviděl, vyrazil z hrdla jediné strašlivé zaječení. Lidé mi později tvrdili, že to bylo zavytí žalu, já jsem však věděl, že se mýlí. Byl to prehistorický výkřik zrození.
Procesem stejně krvavým a bolestivým, jakým je jeho tělesný protějšek, se na větrem bičovaném parkovišti v centru Džiddy Saracén zrodil do světa terorismu. Z přetrvávající lásky k otci se z něj měl časem stát vášnivý věřící v konzervativním islám, nepřítel všech západních hodnot, zapřisáhlý odpůrce Fahdovy monarchie a zastánce násilného džihádu.

*

Mnohé z vás zajisté na první pohled odstraší množství stránek, které Já, Poutník obsahuje. Ale je to trochu amatérská chyba. Už po prvním nahlédnutí totiž nebudete moci od příběhu odtrhnout zrak a i já jsem osobně moc rád, že jsem se nenechal tloušťkou odradit. Skvěle promyšlená kniha, ve které vše nakonec pěkně zapadne do správných kolejí. Jeden z nejlepších světových thrillerů ve velice kvalitním překladu nelze než jen doporučit.

Autor recenze: Josef Němec

Utěšuju se tím, že to je jenom kniha. Ale je to tak?

Nemůže na tom být něco pravdy?

V tom spočívá síla knihy Já, poutník. Je napsaná tak realisticky, tak živě, tak přesvědčivě, že při čtení nevíte, kde končí fakta a začíná fikce. Objevuje se například kontroverzní waterboarding, který autor popisuje tak věrně, že máte pocit, že se udusíte.

Hlavním hrdinou knihy je – jak už název napovídá – Poutník. Bývalý americký špion, který velel tajným misím v Rusku, Německu i na Blízkém východě. Má dobré vzdělání a velký přehled o každém prostředí a kultuře. Pak ho ale neustálý stres, napětí a pocit nebezpečí začnou unavovat. Ve dvaatřiceti letech odchází do důchodu a napíše nejlepší knihu o vyšetřovacích metodách a kriminalistice, jakou kdy kdo napsal.

Teď ho ale policie kontaktuje a požádá Poutníka, aby svůj důchod přerušil. V New Yorku totiž byla spáchaná vražda. Na první pohled dokonalá. Vrah zřejmě četl Poutníkovu knihu… Touto jednou vraždou začíná zběsilá honička, v níž se Poutník utká s nebezpečným nepřítelem. Říká se mu Saracén, pochází z rozpálené Arábie a má plán, jak zničit „zkaženou“ západní civilizaci.

V žánru špionážních thrillerů mám docela načteno. Polovinu knihovny mi zabírají knihy Fredericka Forsytha nebo Johna Le Carrého. Já, poutník se od nich zápletkou nijak výrazně neliší.

Já, Poutník

Liší se ale provedením.

Tahle kniha mě ale naprosto dostala atmosférou nebezpečí a dobrodružství. A krásným stylem, který připomíná noirové thrillery s těmi cynickými hláškami, v nichž lze najít spoustu pravdy.

Líbilo se mi, že hlavní hrdina nepoužívá jenom svaly a zbraně, ale taky mozek. Schopností dedukce mi často připomínal mého oblíbeného Sherlocka Holmese. A zákeřný Saracén mi v několika místech přišel sympatický! V téhle knize rozhodně nečekejte černobílé charaktery. Nikdo není vyloženě klaďas ani vyloženě záporák, všichni mají ke svým činům nějaký důvod.

Je to brilantně napsáno. Autor má sice sklony ke grafomanii – kdo má těch 700 stránek vláčet v metru? – ale to mu lze odpustit vzhledem k tomu, jak dobře se to čte. Řekl bych, že jsem těch 760 stránek přečetl stejně rychle jako o polovinu kratší knihu.

Dávám 5 hvězdiček z 5 možných a doporučuji!

Autor recenze: Martin Holzknecht

Takhle začíná kniha Já, poutník a s tímto úvodem jsem do ní spadla stejně snadno jako Alenka do králičí nory. Stala jsem se součástí světa špionů a teroristů, těch dobrých a těch zlých. Nebylo to snad, že by se příběh stal součástí mého světa, bylo to přesně naopak – já se stala součástí knihy.

Když se přede mnou Já, poutník objevil, nevěděla jsem, co si vlastně myslet. Neznámý autor, spousta stránek – a já jsem ten typ, co raději sází na jistotu. Jenže ten úvodní odstavec mě dostal – takže bylo rozhodnuto – a to co následovalo potom, no to mi rovnou přikovalo oči ke stránkám.

Poutník je krycí jméno pro toho světově asi nejlepšího tajného agenta, jakého si jen můžete představit – upřímně, 007 je žabař. Poutník je anonymní, je nikým a zároveň každým, vedl ty největší operace Americké tajné rozvědky – je prostě ten nejlepší a teď si zrovna užívá penzi. Inu, dvaatřicet je ten správný čas to zabalit, no ne?

Jenže z jeho sladkého odpočinku ho vytrhne jeho známý, policista Ben Bradly. Proč ho Ben tahá do nějaké obyčejné vraždy nějaké obyčejné holky v nějakém obyčejném hotelu? Poutník to nechápe, jenže když pak přijde na místo činu, pochopí.

Zavražděná dívka leží ponořená hlavou do vany, která je plná kyseliny sírové, z prsů má odstraněné otisky, chybí jí zuby a celá místnost je zcela vydezinfikovaná. Je evidentní, že tohle nedělal žádný začátečník, tady si dal někdo vážně práci s tím, aby znemožnil identifikovat tělo.

Je to tak dokonalá práce a Poutník ví, kde se vrah inspiroval – v jeho vlastní knize. V té Poutník shrnul svoje bohaté zkušenosti a před odchodem do důchodu ji anonymně vydal. Někdo se řídí jeho postupy, ale ten někdo není Poutník, proto by si měl dávat pozor – Poutník si ho najde.

Mezi tím na druhé straně světa mladý muž známý pouze pod jménem Saracén se velice detailně věnuje otázce biologických zbraní. Jako chlapec se stal svědkem vraždy svého otce a v ten okamžik se zapřísáhl, že se pomstí. Pomstí se tomu, kdo je za smrt jeho otce doopravdy zodpovědný. Pomstí se Americe.

Saracén se obrátil zpátky, znovu zamířil, vystřelil a tentokrát mrtvého zasáhl do pravé poloviny pásky, čímž zničil – s trochou štěstí – všechny důkazy toho, že byly oči chirurgicky vyjmuté z hlavy. Doufal, že se vyšetřovatelé budou domnívat, že si Tlass v kanceláři něco zapomněl, sám se tam pro to vrátil a byl oloupen a unesen teprve poté, co z institutu odešel podruhé. Taková teorie by znamenala, že by je vůbec nenapadlo, že mohlo být něco z budovy ukradeno.

A pak už jen následuje epický sprint napříč kontinenty, kdy Poutník používá každý trik ze svého arzenálu, aby nejen vyřešil tu dokonalou vraždu, ale aby taky zachránil celý svět před biologickou hrozbou.

No páni, asi vím, jaká kniha právě aspiruje na tu nejlepší knihu, kterou jsem za tento rok přečetla. Prostě Poutník válí a jeho autor ještě víc!

Terry Hayes je vážně třída. I když je jeho kniha plná detailu – což v zásadě znamená nudu – tak vás ani na chvilku nenapadne, že byste se nudili. Má obrovský talent každému jedinému slovu vdechnout atraktivitu, a i když tím nejzajímavějším je samotné Poutníkovo vyprávění, jehož temný smysl pro humor si vás omotá kolem prstu, tak vás stejně tak pohltí i autorovy věcné, místy až konverzační, popisy všech nechutností.

U postele se válí dámská kabelka, černé spodní kalhotky velikosti nitě na čištění zubů a pár lodiček od Jimmyho Chooa na patnácticentimetrových podpatcích. Ty věci sem nepatří stejně jako jejich majitelka. Ta je nahá v koupelně – má podříznuté hrdlo a plave obličejem dolů ve vaně plné kyseliny sírové, což je aktivní složka čističe odpadů, který koupíte v kterémkoliv supermarketu.

Já, poutník je kniha, která vás přiměje ji milovat anebo nenávidět. No, já hlasuju pro to první!

Autorka recenze: Andrea Tichá

Dost možná je však skutečnost ještě mnohem horší, než jsme si mysleli.

Hayesův velkolepý epos je označován jako konspirační thriller. Já mám spíš pocit, že někdo tady měl celkem přesnou představu o tom, jak to funguje v zákulisí různých vládních i jiných institucí, a napadlo ho, že by z toho mohl být skvělý akční příběh. Některé postavy si vymyslel nebo přejmenoval, aby učinil zadost konvenci, jinak je ten scénář tak pravděpodobný, jak jen může být.

Téměř deset let jsem byl členem nejtajnější ze všech zpravodajských organizací naší země, která pracovala v tak hlubokém stínu, že o její existenci věděla pouhá hrstka lidí. Úkolem naší agentury bylo dohlížet na celou naši zpravodajskou komunitu, plnit funkci oddělení vnitřních záležitostí světa tajných služeb. Dalo by se říct, že v tomto ohledu jsme byli atavismem ze středověkých dob. Byli jsme krysaři.

Americká vláda potřebuje své stoprocentně výkonné, oddané lovce, které za ni příležitostně vyřeší drobné i větší konflikty, jež na diplomatické úrovni už řešit nelze. Třeba s Moskvou jsou občas problémy. A ruská vláda, v podstatě totožná s ruskou mafií, si moc do věcí mluvit nenechá.

Jeden z těchto agentů je právě naším vypravěčem. Poprvé ho potkáváme v jednom hodně špinavém newyorském motelu, v pokoji s neidentifikovatelnou mrtvolou. Udál se tady podle všeho dokonalý zločin. Nikdo si s ním neumí poradit. Zatím ani on...

Záhy se dozvídáme slušnou část jeho osobní, především však profesionální historie, což je samo o sobě příběh nabitý akcí. A zároveň mu nechybí cosi z jemné melancholičnosti. Náš přítel je osamělý běžec. Pak se švihem přeneseme do Asie a potkáváme člověka, který se stane jeho úhlavním nepřítelem. Pak zbývá jen chvilku počkat, pak vám docvakne, co se to tady vaří, a najednou to všechno krásně zapadne do sebe – a vám proběhne mráz po zádech...

Zadíval se spolu se mnou na okolní pochmurnou krajinu a promluvil o muži, kterého jsem zabil. „Když si odmyslíte tu závěrečnou zradu,“ prohlásil, „byl to skvělý agent – jeden z nejlepších.“
Upřeně jsem se na něj zahleděl. „I tak se to dá říct,“ odpověděl jsem. „Když si odmyslíte bombu, bylo šestého srpna v Hirošimě pravděpodobně docela hezky.“

Jsem strašně rád, že autor příběh nerozkouskoval do série. Nikdy jsem neměl ve čtečce tak velké dílo – a asi ani ve své knihovně nic takového nemám, ale tohle má své opodstatnění, je to jednolitý uzavřený příběh. Pokračování je možné, zatím ovšem není třeba. Máte tady těch 760 stran a v něm dokonale propracovaný svět, jenž vás vtáhne a nepustí. Sérii bych si nekupoval. Tahle kniha mi připadá jiná. Sám jsem zvědavý, s čím ji kritika bude srovnávat.

Podle mě nemá konkurenci. Hayes vás nenechá vydechnout, má všechno krásně pod kontrolou a nedopustí, abyste se byť jediné stránce nudili, a k tomu naprosto ohromuje jednak podrobným vhledem do fungování různých institucí, jednak znázorněním několika kulturně naprosto odlišných prostředí. Bavil jsem se – a mám pocit, že jsem se taky hodně naučil.

Dvěma slovy – vřele doporučuji!

Popravy jsou v podstatě jedinou formou veřejné zábavy, která je v Saúdské Arábii povolená – kina, koncerty, taneční zábavy, divadelní představení a dokonce i společné kavárny pro muže a ženy, to všechno je zakázané. Jsou však vítáni všichni, včetně žen a dětí, kdo se chtějí podívat, jak bude někdo připraven o život. Saúdské popravy ignorují takové inovace moderní doby, jako jsou smrtící injekce či dokonce jen popravčí čety, a spoléhají se na metodu, která je zjevně u diváků nejpopulárnější: na veřejné stětí.

Autor recenze: Libor Dohnal

* * * * *

Já, Poutník