Pes ve městě

Napsala jste román Pes ve městě inspirovaný zážitky s fenkou anglického buldoka. Co říkáte bonmotu: Pořídil jsem si psa, aby mě měl někdo rád?

Je to pravda. Pes bere člověka, jaký je, což my lidi ani sami mezi sebou moc neumíme. Stalo se mi to i se psem, o němž jsem měla určitou představu, ale všechno bylo jinak. Plemeno se charakterizuje jako klidné a rozvážné. Gaučoví psi – obejdou blok a jsou zadýchaní. Pro mou fenku platí, že je dýchavičná, až když prožene stádo srn po Krčském lese. V roce a půl si ulovila první auto, prvního cyklistu, a pak jsme se stahovali z civilizace do hlubin lesa. Tehdy jsem na procházkách, abych ji unavila, začala vymýšlet knížku.

Takže rozhodnutí napsat knížku o ní a o životě uzrálo v lese?

Zničená jsem vyprávěla historky, co a kde pes natropil, a kamarádi se smíchy popadali za boky. Piš to, říkali mi. Když se člověk s odstupem podívá na to, co se mu dneska děje, může vidět, že je to všechno trochu komedie. Samozřejmě si mohu stěžovat, třeba že zlobí dítě. A ono zlobí! Každý den ráno hledá důvod, proč nejít do školy. Jednou jsou mu malé boty, pak má úplně blbou aktovku. Když mu pak mávám z balkónu, musím se smát. Jednou se mi po tom bude stýskat.

Ke zvířatům máte vztah, před rokem 2002 jste se v pořadu Chcete mě? věnovala těm opuštěným. Musela jste si hodně vymýšlet, nebo si psi a kočky píšou příběhy sami?

Píšou. Jejich osudy jsou někdy tak strašné, že jsem cítila až psychické problémy. Přijdete do útulku, kde je kočka, která byla přibitá hřebíky na stromě. Potkáte fenku, kterou březí uvázali na metrový řetěz v lese a opustili ji. Za to by měli někoho zavřít na deset let. Takový člověk se přece ani k lidem nemůže chovat dobře. Nevěřím, že by to udělala učitelka v mateřské škole, která je hodná na děti. Takový člověk je blázen nebo zločinec. Byla to krásná práce. Jak Marta Kubišová, tak Zdeněk Srstka jsou báječní lidé, dělají to od srdce. Vašek Vydra stejně tak. S ním jsem připravovala pořad Mezi námi zvířaty a Máte mě!

Je vám humor vlastní?

Jsem vděčná za všechno, co mě pobaví. Mám pocit, že jen tak stojí život za to, když se jím člověk prochechtá. Jistěže se jím lze probrblat, ale kdo má rád lidi, kteří hned spustí nářek? Všichni bychom mohli vyprávět o svých trablech. Život dneska a tady je vlastně luxus, to bychom si měli říct. Ve světě se válčí, znásilňuje, umírá hlady. Samozřejmě si tu lidé stěžují na chudobu oprávněně, hodně lidí žije na její hranici, ale to je všude na světě. Kdekdo myslí, že má právo mít se dobře, že by se o něho měl někdo postarat, ale tak to není. I když je samozřejmě pravda, že spousta lidí má už tím, kde a jak se narodí, předurčeno, že nebude mít na růžích ustláno. A nemá. Ale tak to je všude. Nejde se dovolávat spravedlnosti, protože ta neexistuje.

Vraťme se k literatuře. Chtěla jste čtenáře pobavit?

Je málo knih, které člověka rozesmějí. Vycházejí thrillery, ale ty si přece nemůžu číst před spaním. Chtěla jsem napsat knížku z našich poměrů, o ženách, jak tu žijeme. Příhodám z New Yorku se smějeme, ale jsou nám přece jen vzdálené. Většina lidí se přece životem prokličkuje, aniž by je někdo přepadl, škrtil, zmlátil, pobodal nebo léta věznil ve sklepě.

3.8.2012 Právo, str. 13 Kultura, autor František Cinger

 

Přidat komentář

A protože se pařil, kožené kalhoty šly dolů. O Vydrovi je známé, že má rád koně, jenže na pražské Václavské náměstí by ho asi s vraníkem nepustili. A to problematické parkování! Co kdyby koníček pokousal policistu, který by mu chtěl dát na kopyto botičku? Do ucpaných ulic dnešních dnů je zkrátka motorka naprosto ideální dopravní prostředek.

Herec křtil knížku s autorkou Veronikou Hájkovou a připomněl, že by lidé měli být na pejsky hodní. „Oni nechápou, co je špatného na tom, nechat po sobě něco uprostřed chodníku. Lidé taky dělají nepořádek. Jen mají nevýhodu, že za ně to nikdo neuklidí,“ dodal Václav Vydra. 

Zdroj: Super.cz

Přidat komentář

Jinak se v hezkých, světlých prostorech Neoluxoru, v Paláci Knih, sešlo opravdu hodně lidí. Kdyby paní Boušková později i doběhla, už by si neměla kam sednout. A i když je Hájkové knížečka označovaná jako literatura pro ženy, v obecenstvu to bylo vyrovnané, muži i ženy, děti i důchodci, a také, pochopitelně, nějaký ten pejsek.

Začalo se zvesela – zpěvem a hudbou. O tu se starala kapela Skromný Leon, kde účinkuje také manžel Veroniky Hájkové. Ten se záhy dostal na přetřes i v rámci povídání o knížce – totiž nakolik se v skutečnosti blíží svému románovému protějšku a jestlipak se nezlobil za to, jak ho Veronika vykreslila. Nezlobil. Smysl pro humor v rodině Hájkových očividně nechybí. Nechyběl ani obecenstvu, odkud zněly otázky jako „Do jakého zvířete se pustíte příště?“

Za sebe řekla Veronika, že se zatím cítí spíš jako „zapisovatelka“ než „spisovatelka“ a při pohledu na ni bylo každému jasné, že ta skromnost není hraná. Rovněž však všichni, i ti, co knihu nečetli, pochopili už z toho krátkého úryvku, co pro nás z románu vybral a přečetl pan Vydra, že v tom je rozhodně něco víc než obyčejné „zapisování“. Především to poznání, že na ten svět, který člověka občas hodně přitlačí, se dá opravdu hledět i s úsměvem. A že návodům na použití se nedá věřit! Musíte na to vždycky tak trochu přijít sami.

Pak se řeč samozřejmě hodně točila kolem zvířat – Václav Vydra zmiňoval své koně, na které nedá dopustit, a Veronika zas a znova reálnou předlohu románové Fionky. Buldočí dáma na křtu nemohla chybět. A chovala se pozoruhodně způsobně. Nevyváděla. Ale Veronika ví své. Pokud náhodou dohlédla až do zadních řad a viděla toho pána, co tam stál s krásným srnčím ratlíkem na rukou, jistojistě pocítila trochu závisti hned dvakrát – za to, jak klidňoučký ten pejsek byl, i za to, že určitě váží nejmíň o čtyřicet kilogramů méně než Fionka. Focení s tímto obrovským tvorem bylo pro autorku zřejmě také nečekaným fyzickým výkonem. A možná si pro příští knihu opravdu vybere něco menšího. Křečka nebo želvičku, například. Želva by ji snad přílišnou energičností nepřekvapila!

Závěrem se ještě ujal slova pan Vydra a připomněl nám, abychom ke svým domácím mazlíčkům byli hodní. Že třeba ti pejsci si náš svět nevymyslely a snad se v něm i těžko orientují. A nechápou, proč je špatné nechat po sobě něco rovnou uprostřed chodníku... „Mějme psy rádi. My po sobě taky často necháváme nepořádek. Jenže po nás to nikdo neposbírá...“

A potom zase spustil Skromný Leon a u stolku před Veronikou se utvořila taková fronta lidí čekajících na podpis, že se sotva dalo přelézt k pultu kavárny. Na pouhou „zapisovatelku“ opravdu slušné. Psa jsme přečetli, už se těšíme na to další zvíře...

Přidat komentář